Tak dlouho jsem se rozhodoval a nakonec se i rozhodl. Věděl jsem sice, že moje přítelkyně není žádná světice. Byla to žena starší než já, ostřílená, s ničím se příliš nemazala, ale já v ní viděl mojí maminku. Pod drsnou slupkou měla dobré srdce. Když nadešel den „D“ a já se ocitl u jejích dveří v obleku a ona otevřela dveře, věděl jsem, že není cesty zpět. Šel jsem hned na věc a začal se svou připravenou žádostí o ruku. Vše šlo jako po másle, ovšem do té chvíle, než jsem zalovil v kapse svého saka. Zásnubní prstýnek nikde. A víte, co mi řekla? Nezačala se smát, nezačala plakat, ani mi nenabídla sklenici s vodou a židli. Řekla jen, že až ho najdu, ať se vrátím…

Jako by k sobě patřili

Pes a kočka se od pradávna příliš nemusejí. Jak ale víme, existují výjimky a právě ty potvrzují pravidlo. Psa máme už několik let, ale kotě dostal náš malý synek teprve před týdnem. Nejdříve jsme mysleli, že ho s díky odmítneme, právě kvůli našemu psovi. Když jsme ale svolili, že uvidíme, jak se k sobě budou chovat a teprve pak se rozhodneme, nestačili jsme se divit. Vypadalo to totiž, jakoby se znali odpradávna a chovali se k sobě natolik ohleduplně, že mě dokonce napadlo, jestli se nezasnoubili.

Comments are closed.

^